A po roce to tu bylo zas. Sobota ráno, zmatek, balení, úklid a hurá na srazík a hurá na lyžák. Ještě jednou v hlavě promítám, co všechno si beru s sebou, co všechno jsem měl vzít s sebou a co všechno jsem měl zařídit. Hlavně lyže, peníze a vyzvednout Árnyho a Neliště vedle v Holešovicích. Zdá se, že je to všechno pod kontrolou a co mělo být v zavazedlech tam je. Mé vzpomínky letí až ke konci velkých prázdnin loňského roku, kdy jsem začali celou akci připravovat. Byla to taková podzimní klasika, sehnat ochotné lidičky co pojedou, zařídit místo kam se pojede, jet se tam podívat a vyrobit a rozeslat materiál na rodiče aby bylo pro koho vůbec lyžák-snowborďák pořádat. Letos byl trochu stresíček z místem, neboť na vybrané místo nám majitel chaty zrušil rezervačku a nevzal nás, takže byla druhá sháňka, ale všechno dopadlo na výbornou. Následovali schůzky vedoucích, kteří si klasicky rozdělovali úkoly a přes počáteční malý zájem dětí, vše dopadlo ještě dobře.
Na srazu je klasika zmatek, vybírání věcí od rodičů, kumulace zavazedel různých rozměrů a vah povalující se všude kolem, setkání některých po roce apod. Autobus tu je včas a hlavně přišli všichni co měli, takže všechno živé i neživé co je kolem naložit (vyjma rodičů) a hurá do Kérkonoš na Benecko. Po dvou letech jsme se rozhodli vyměnit daleké Jeseníky za něco blíž a volba padla na Benecko. Žádné mega středisko to není, ale i čtyřsedačka byla k dispozici a takové posezeníčko při celodenním ježdění to člověk ocení.
Cestou v autobuse dochází k tradičnímu rozhození do pokojů, kdy někteří již věděli s kým chtějí spát a ostatní byli do zbylých pokojů rozděleni. Již jsem věděl, co bude následovat po příjezdu na místo, že chatička je v kopci a bude nutné odnést si lyže a snowboardy pěkně po svých. Po příjezdu na Benecko zjišťuji, že sněhu je fakt hodně, jak by napsal klasik je ho 3 pr…., a tím pádem i cesta k chatě asi nebude zrovna jednoduchá. Pan správce přijel a omlouval se že úřad má rozbitou rolbu a tak bude nucen to odvozit svým tréňákem. Můj pohled sklouzl na tu hromadu věcí, co jsme vyložili z busu a nebylo mi moc do řeči. Snad to na několikrát odveze, běželo mi hlavou. Už u autobusu jsem pozoroval, že s námi jede dost dětí, co mají jak lyže, tak snowboard a tím pádem se zvětšují i zavazadla co mají s sebou. Při domlouvání s panem správce a nakládáním první várky zavazadel se děti a někteří vedoucí vydali směrem k chatě a větší děti pomáhali menším s jejich lyžičkama. Vše nakonec dopadlo výborně a po krátkém ubytování se mohlo vyrazit na tradiční procházku po okolí. To jsem ještě nevěděl jak to bude náročná procházka. Pozornosti snad všech dětí neunikla ta spousta sněhu všude kolem, no a za chvíli byli všichni bílý od hlavy až k patě. Došlo i na trhání megarampouchů a pokusy jezdit na kluzácích. Po dvou hodinkách jsem se vrátili zpět na chatičku a někteří byli promočení, že by se to dalo z nich ždímat. Pokyny zněli jasně. Alou se převlíknout a dát všechno okamžitě sušit. Byl tu první večer a po výborné večeři došlo k seznámení všech účastníků s organizací a pravidly na lyžařském výcviku.
Letos jelo hodně lidí na snowboard a tak měl Martin a spol. dost práce se začátečníky a ještě jedno nej bylo letos. Jela s námi Zuzka Byrne, které bylo teprve 5 let a na lyžích začínala. Bylo to trochu náročnější, ale za ten týden už v pohodě sjela závody a vůbec na ní není již znát, že před týdnem začínala. Toňásek a spol, tzv. „Zuzka team“, obvedl báječnou práci, jak na sjezdovce, tak mimo ní :).
Celý týden, kromě středy, kdy byl oddych, jsme jezdili po družstvech na svazích Benecka, různě jsme se potkávali, někdy si měnili děti družstvech a stalo se prakticky každodenním pravidlem, že na konec ježdění se všichni sjeli na našem nejbližším vleku, kde byl také SnowTubinng a tam jsem do zavírčky 17hod řádlili. Jízda na nafukovacích člunech ledovým korytem byla pěkné zpestření každého dne. Jeden den jsme uspořádali i závody, jejiž výsledky jsou také zde k dispozici, tak jako výsledky klasických závodů co konáme na konci výcviku.
Po večerech bylo nachystáno spousty báječných programů, kdy v klubovně nebo v jídelně probíhaly tradiční i netradiční soutěže a zábavné chvíle.
Po týdnu, kdy prakticky nepřestalo sněžit a každý den ráno bylo spousty nového sněhu, přišla zase sobota a s ní spojené balení a úklid a pochod vzhůru s lyžemi a snowboardama k autobusu. Všechno dopadlo báječně, žádní zranění jen pár zvýšených teplot (díky Terko za ošetřování), báječné jídlo i ubytování, jen ta denní cesta od chaty vzhůru na silnici, ta byla naší noční můrou a byla i příčinou toho, že jsme si raději brali co to šlo balíčky abychom šlapali vzhůru jen jednou ráno. Pro nás starší už to bylo někdy i životu nebezpečné. Každodenní zpáteční cesta k chatě byla již na lyžích a pěkně prašánkem, což někteří ne zrovna zdatní lyžaři nebo snowboarďáci zvládali tak tak a dojížděli jak sněhové koule. Pro fajnšmekry tu by u dojezdu k chatě dost odvážnej skokánek, jehož záludnosti poznal třeba i Toňas, kdy jeden dva dny získával čím dál tím větší odvahu aby pak třetí den skončil svůj megaskok hlavou dopředu a udělal si bebíčko na nosánku.
Chtěl bych touto cestou poděkovat všem vedoucím i dětem za pěkný týden na horách a buď v létě na táboře nebo cyklu popřípadě za rok zase na lyžáku určitě pá pa. Příště vemte kamarády a kamarádky, protože pokud nás bude víc a víc, tak nás to bude také víc a víc těšit a bavit a můžou být akce víc a víc levnější.
Za všechny přítomné (Frgy, Martin, Janička, Vendy, Tomík, Bari, Toňas, Árny, Terka, Radim, Vítek a Neliště, Adam a Lucka) zapsal Filip