I v roce 2011 se děti dočkaly zasloužených prázdnin a tak byl čas opět vyrazit na známé místo. Tam pod obec Bezdružice, tam ke koupališti, zkrátka tam kde na nás všechny čekal stanový tábor.
Ovšem už příjezd byl neobvyklý. Na kraji Bezdružic nás zastavil vousatý, staře se tvářící muž. Pravil nám, že je praotec Čech a že máme následovat jeho kroky, které nás dovedou do země zaslíbené. A tak jsme šli. Na vrcholu hory Říp (Hiláče) nám všem sdělil, že toto je ta země zaslíbená, zvěří i medem oplývající a že zde se usadíme. Jaké velké překvapení to bylo, že ta země zaslíbená byla náš tábor :).
Ti co nepochopili cestou, se v táboře dozvěděli, že celotáborová hra se bude odvíjet od Starých českých pověstí a nese název Staré pověsti Bezdružické. Děti se rozdělily do 4 družinek a každá družinka představovala jednu staročeskou vesnici. Každá ves si měla vymyslet název, historii a každý občan svoji přezdívku. A tak se nám v táboře zrodila Palačinkoves, Rockoves, Medvědíves a Slizoves. Z občasnkých přezdívek bych jmenoval například „Slimínu hnědou“ a „Praotce bílého chlupa“.
Hra postupovala den po dni přesně tak jako jsou Staré pověsti v knize od Aloise Jiráska. Proto vesnice musely vyřešit nelehkou hádanku od kněžny Libuše, vypořádat se tak jako Bivoj s divokým kancem, který pustošil krajinu či pro zlato a stříbro do dolů běhat. Každá ves dělala co mohla, aby ukázala, že právě ona je ta nejvyspělejší a nejsilnější na to, stát se v budoucnosti českými vládci.
O prvním víkendu přišel čas na velký výlet a to rovnou na zříceninu hradu Gutštejn. Vesnice se vydaly pod dozorem rady starších (vedoucích) na dlouhou cestu i se spacákem a jídlem na přespání. Avšak nepříznivá předpověď počasí tento výlet ukončila. Spacáky a jídlo se však hodilo, protože jsme se uvelebili nedaleko tábora a tam si užili to pravé spaní pod širým nebem.
Tento víkend nás opustili i naši nejmladší. Baby děti (mladší 7 let), jak jim říkáme, jely s námi na 7 dní. Jejich hra byla úzce spojena se hrou starších a nesla název Staré pohádky Bezdružické. Baby taky stavěly, tvořily, bojovaly proti sobě v různých disciplínách a často se do hry zapojily i se staršími dětmi. Letos s námi bylo těchto prcků 5 a podle slov vedoucích to s námi zvládly opravdu dobře.
Po víkendovém odpočinku se vesnice opět vrhly zpět do Starých pověstí. Nedaleko blízké vsi Křivceves si vystavily velké hrady, ve kterých pak při Dívčí válce bojovaly proti sobě. Každý hrad měl svůj poklad, který bylo potřeba střežit, avšak za úkol bylo i co nejvíce pokladu z cizích hradů ukrást. A tak se opravdu strhla nemilosrdná válka, do které se zapojili i členové rady starších. O několik dní později se vsi proměnily v Horymírovu družinu a vydaly se zasypat zlaté a stříbrné doly, protože chtíč po zlatu byl větší než starost horníků o hospodářství a úrodu.
O dalším víkendu jsme na chvilku opět zapomněli na celotáborovou hru a věnovali jsme se Olympijským hrám, které pro nás připravili instruktoři. Za odpočinkem a hraním však všichni viděli pomalu, ale jistě se blížící závěrečnou etapu.
Český národ neměl dobrého vládce a bylo potřeba v zemi opět nastolit pořádek. Lid si žádal na královský trůn usadit Ječmínka, který však zmizel a nikdo nevěděl kam. Proto se ho naše vesnice vydaly hledat. Ta ves, která dovede Ječmínka do tábora, se měla stát jeho královskou družinou. Stopy po Ječmínkovi však slábly a slábly a tak naším vsím nezbylo nic jiného než vládu nad českou zemí vzít do vlastních rukou. A proto začal boj mezi vsi o královskou korunu. Po dvoudenní cestě po českých zemích nakonec zvítězila Slizoves a stala se tak hrdým vládcem našich krajin.
Tři týdny utekly jako voda, Čechy i Morava byly opět v dobrých rukou a tak nám nezbývalo nic jiného než zamávat naši zemi zaslíbené pod kopcem Hiláčem a vydat se zpět domu, zpět do civilizace. Díky všem a těším se zase za rok na stejném místě.
Radim