Uteklo to jako sešup na dobře promazaném bicyklu z příkrého kopečka a po roce zase nadešel čas, aby se sešli všichni příznivci cykloturistiky z řad Spolku přátel Bezdružic a jejich malých i větších následovníků - odvážných a pro všechnu srandu nakloněných mládežníků, raubířů i dárečků.
Pro letošní cyklořádění bylo vybráno místečko v malebném prostředí Jižních Čech, konkrétně penzion Benešovský mlýn u vesničky Heřmaň pár kilometrů od města Písek.
Pravda, účast nebyla nijak hojná (devět dospělých - já, Frgy, Lehi, Petra, Prášek, Vendy, Terka, Radim a Kikina; čtyři „dospělí“ - Anča, David, Michal a Ondra; a osm dětí - Erik, Adam, Zuzka, Fráňa, Běla, Anička, Johanka a Adéla, skutečně není mnoho), ale i přesto se v úterý 25. října sešla na hlavním pražském nádraží skupina bezva lidiček i dětiček. Vyráželo se celkem pozdě večer, ale i přesto se vše, tedy nakládka kol do přistaveného Tranzitu i nakládka dětí a jejich dospěláckého doprovodu do přistaveného vláčku, obešla bez větších problémů a okolo deváté hodiny večerní jsme se všichni sešli v nachystaném penzionu, který nám měl být po následujících pět nocí a čtyř dnů náhradním domovem.
První večer už jsme toho moc nestihli. A tak po pár „nutných“ organizačních pokynech všichni pěkně šupky dupky do postýlek, abychom ráno byli připraveni na první dávku kilometrů v pedálech našich kol a koleček.
Ráno jsme se všichni hlavně chtěli přesvědčit, jak na tom vlastně po tom roce jsme. A tak jsme se rozdělili do tří výkonnostních družstev - první družstvo pod velením cyklomaniaka Práška nebylo nijak početné, ale o to větší si kladlo cíle, druhé družstvo si pod svá křídla vzali Lehi a Petra a byli takovou naší klidnou vodou co břehy mele, no a poslední družstvo pod Frgyho a mým vedením mělo na starost hlavně ujet aspoň něco, abychom se pak večer mohli ostatním podívat do očí.
Jenže člověk míní a pánbůh mění. Při ranní kontrole bicyklů, jsem zjistil, že mám prázdnou přední duši a za žádnou cenu nejde nafouknout. No nezbylo než svěřit Erika a Zuzku - což byli členové třetího družstva do starostlivých rukou strýčka Frgyho vyrazit do nejbližšího cyklo servisu. Jak jsem po pár minutách zjistil, smůla se nelepí na paty jen těm vzadu, najednou mi zvoní telefon a na druhém konci udýchaný hlas Práškův, a že jestli bych ho nevzal s sebou, že mu praskl řetěz.
Tak jsme byli smolaři dva. Naštěstí pánové v píseckém servisu byli milí a vstřícní a ani ne za hoďku a půl jsme se já i Prášek mohli připojit ke svým skupinám a po zbytek dne testovat svou výkonnost.
Večer jsme se zase všichni pěkně sešli v penzionu, někdo s více a někdo s méně nejetými kilometry, ale všichni příjemně unavení a plní zážitků z prvního dne. K večeři byla kachýnka se zelím a po ní jsme se, pod vedením Petry a Lehiho, pustili do hraní osvědčené a zábavné hry „Hádej, kdo jsem“.
Druhý den jsme už všichni byli ostřílení cyklisté, a i když se na úkor druhé poněkud zvětšila třetí výkonnostní skupina, vyrazili jsme vstříc novým kilometrům, ale hlavně ke společnému cíli - Památníku bitvy u Sudoměře. Na místě nás přivítal 16 metrů vysoký z kamene vytvořený Jan Žižka, a i když bylo poněkud sychravo a vítr nepříjemně zalézal do nohavic, našli jsme si chvilku a něco si o tomto místě povyprávěli. Poté jsme se zase všichni rozjeli po svých naplánovaných trasách zpět směr Heřmaň. No a večer jsme si dali véču a hurá do hraní společenských her, ve kterých jsme všichni, tedy skoro všichni, opravdoví mistři.
Třetí den byl takzvaným dnem bez kol, a protože díky Petře jsme měli zajištěnou slevičku v krokodýlí zoo v blízkém Protivíně, zuli jsme botky cyklistické, obuli botky chodící a vyrazili vstříc těm zubatým potvorám. Jako podpora nám navíc do kolektivu přibyli Toňas, Bari a Janička, a tak nám cesta ubíhala jako voda.
Krokodýlí zoo byla moc bezva. Od krokodýlů a gaviálů nás dělilo jen silné bezpečnostní sklo a tak jsme si s nimi mohli pohlédnout doslova z očí do očí. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého i poučného, a když jsme se ještě, jako bonus, stali svědky opravdového krmení divé zvěře, byl zážitek dokonalý.
Na cestě zpátky podél malebné říčky Blanice jsme si opravdu užili krásy tamního kraje a příroda nás na konci naší cesty, jako odměnu za naší vytrvalost, odměnila nádherným západem slunce. Zkrátka pravá podzimní jihočeská pohádka.
Čtvrtý den Cykla by se dalo předpokládat, že budeme unavení a nikam se nám nebude chtít. Ale světe div se, ráno jsme byli všichni na nohou a v pedálech připraveni vyrazit za nejlepšími výkony našeho pobytu. Třetí družstvo ve složení Erik, Zuzka, Běla a Anička doprovázení mnou a Frgym se vybičovalo k neuvěřitelnému výkonu a ujelo přes třicet kilometrů. A ani ostatní družstva nezůstávala pozadu a podala nevídané výkony. A to i přes nepřízeň osudu, kdy chudák Lehi dvakrát píchl a musel lepit doslova za běhu a na koleni. První družstvo završilo náš triumf devadesáti kilometrovou porcí a udělalo tak symbolickou monumentální tečku za našimi letošními společnými cyklotoulkami.
V neděli jsme se rozloučili s penzionem, Heřmaní i Jižními Čechami a vyrazili vláčkem zpět ku hlavnímu městu. Dorazili jsme všichni a v pořádku a alespoň za sebe můžu říct, že těch pět dní jsem si opravdu užil a ten můj dvoukolý řetězem a pedály poháněný nesmysl mi zase o něco víc přirostl k srdci…
S cyklistickým pozdravem „Chceš-li poznat co je dřina - kup si kolo Ukrajina“
Lukáš